V sobotu jsem poprvé (já se na televizi moc nedívám) viděl Tesco reklamu, kde paní přijde do dopravního prostředku a razantním způsobem dá všem okolo najevo, že nakupují ve špatných obchodních sítích. S vervou revizora jim prolustruje pokladní lístky a vesele se zazubí nad cenami základních potravin, které jsou přece v síti prodejen Tesco (to snad ví každý!) za nižší cenu, než za jakou je koupili kontrolovaní lidé.
Když vám řeknu, že tento článek nemáte za žádných okolností číst dál, poslechnete mě?
Určitě si ze školních škamen vzpomínáte na I. P. Pavlova, který v době žrádla rozsvěcel červené světlo psům a následně tím dokázal podmíněnost chování jedince na vnějším podnětu tak, že psům rozsvítil červené světlo i mimo krmení a psi na něj reagovali slintáním.
Já si na podobný případ vzpomínám ještě z doby, kdy jsem jako kluk byl na táboře, kde se podávání hlavního jídla oznamovalo gongem. Na konci tábora jsme si s tím gongem hráli v chatce a po chvíli jsme všichni dostali příšerný hlad.
Jenže ono nemusí jít pouze o jídlo. Stejný způsob programování podmíněných reakcí se vztahuje na jakékoliv podněty, jejichž následná aktivace v nás vyvolává pocity, které nám s tímto podnětem byly vštěpeny.
Všichni máme o sobě určité pozitivní smýšlení. Nejčastěji se však považujeme za slušného a inteligentního člověka, kterému lze důvěřovat.
Nezáleží ani tak na tom, jestli jsme takoví doopravdy, ale jde nám hlavně o to, aby si tohle o nás mysleli ostatní a my tak působili navenek. Těmto svým ideálům následně přizpůsobujeme své jednání. Pokud nás někdo v tomto duchu pochválí, budeme se radostí dmout až k prasknutí. Když někdo tyto naše hodnoty napadne, začneme za ně bojovat. Jakmile však dojde ke zpochybnění v pozitivním smyslu, budeme mít tendenci ukázat, že nás druhý člověk špatně odhadl a svoje chování v tomto směru upravíme. Stejně tak při nakreslení pomyslného kruhu s názvem některé naší hodnoty, budeme mít snahu se do toho kruhu postavit, aby bylo jasné, kam patříme. Pokud už v kruhu stojíme, je velmi obtížné z něj vystoupit, protože bychom museli zradit sami sebe a svoje přesvědčení. Takovéto chování pochopitelně otevírá prostor k manipulaci.
Myslíte si, že dokážete předvídat reakce ostatních lidí? Inu, pak máte opravdu velké dispozice k tomu, abyste se mohli zlepšovat v komunikaci.
Nikdy v komunikaci nezapomínejte, že jste schopni své šance maximalizovat správným slovním podáním. Díky němu můžete pozornost ostatních různě odvádět, rozptýlit i zaměřovat jinam – čímž postupně získáváte výhody pro svůj plán.
Dnes si to ukážeme na malém cvičení s kartami. Nejprve ho já předvedu vám a potom ho vy můžete zkoušet na ostatních a zlepšovat se.
V předchozím díle jsme tak trošku obecněji nakousli argumentaci pomocí emoční manipulace se slovy a ukázali jsme si, že opravdu záleží na tom, jak cokoliv podáme a jaké emoce svými větami dokážeme vyvolávat – což jsem vám ihned předvedl na několika příkladech. Dneska půjdeme trošku dál. Nebudeme už mluvit o nějakém obyčejném počasí s jednotlivci, ale budeme se snažit přímo ovlivňovat skupinu lidí. Skupiny lidí jsou totiž lépe emočně manipulovatelné, než konkrétní jedinci.
Za svůj život jsme si vytvořili citovou vazbu k mnoha věcem a událostem, které nás obklopují, a tyto pocity v nás lze opětovně vyvolat. Stačí použít vhodné slovo, které máme spojené s nějakým zážitkem (ať už kladným či záporným). Například „zubař“ představuje většinou něco nepříjemného, na co se netěšíme, naopak „dovolená“ navozuje pocity opačné.
Pokud tedy s někým komunikujete, můžete vhodnými slovy manipulovat s jeho náladou. Problém však může nastat tehdy, když má daný člověk k použitým slovům přiřazenou jinačí citovou vazbu, než předpokládáme. „Zubař“ je jeho dobrý přítel, na „dovolené“ ho okradli, atd. Výhodné je proto naučit se manipulovat se slovy tak, abychom pocity přiřazené k různým slovům měnili u druhých podle svého, bez závislosti na tom, jaký postoj k těmto slovům (právě nyní) tito lidé mají.
Často si všímám, že lidé neví, jak s ostatními zahájit rozhovor a o čem se s nimi následně bavit. Přemýšlejí nad nějakým skvělým tématem, kterým by se co nejlépe uvedli a mezi tím mlčí. A čím déle mlčí, tím více ztrácejí odvahu nějak začít a nakonec u toho mlčení zůstávají. Rozhodl jsem se proto osvětlit, jakým způsobem vzniká a funguje základní konverzace a jakými pravidly by se měla vhodná témata k rozhovoru řídit, aby tento problém s obtížným hledáním tématu vymizel.
O víkendu jsem byl na jedné akci. Šlo o svatbu bývalého spolužáka a po určité hodině večerní jsem začal být velmi vděčným tématem. To víte, jakmile lidé trošku popijí, probírá se všechno. A když někdo napíše i knihu… tož to je sakra celebrita a je potřeba provést kalibrační měření, na kolik je takový člověk odlišnější, než ostatní. Jen ať se ukáže, chlapík.
Určitě si dokážete představit, co udělá s nenajezeným člověkem například poutavé vyprávění o krásně vonícím grilovaném kuřátku. Takový člověk dostane zpravidla hlad, který bude tím intenzivnější, čím lépe a déle dokážete o kuřátku vyprávět. Když byste před něj potom položili pěkně propečené stehýnko, kručelo by mu pořádně v břiše, soustředil by na něj své myšlenky a chtěl by jej ochutnat.
Nedávno jsem stál na zastávce a pozoroval partu asi dvanáctiletých dětí (3 holky a 4 kluci), jak se baví. Jeden z kluků asi předtím ve městě dostal nějaké noviny, co se rozdávají zdarma, a teď se jich snažil zbavit. Napřed je nabízel ostatním v partě, ale nikdo si je od něj pochopitelně nevzal – co taky s nimi? Tak kluka napadlo, že je dá nějakému cizímu člověku stejnou formou, jako je dostal on a začal je nabízet kolemjdoucím. Skupinka dětí se ihned rozdělila na dva tábory, podle pohlaví, a každý z táborů se postavil na protější stranu chodníku. Odtud počínání kluka s novinami pozorovali a bavili se na jeho účet vždy, když neuspěl.
Důvod jeho neúspěchů byl jasný – naprostá nedůvěra dospělých v nabídku novin od nedospělého kluka, který tím navíc viditelně baví kamarády okolo. Ale pro děcka to byla prostě hra a kluk s novinami jim dělal záměrně šaška, aby byla zábava. Čím více se však klukovi nedařilo, tím byl zklamanější. Po chvíli se chování chlapecké skupinky trošku změnilo. Hoši přimkli ke svému kamarádovi, který nabízel noviny, a snažili se ho podpořit a podržet (fandili mu), kdežto děvčata se stále pouze bavila a smála při dalších nezdarech tak, že z toho skoro brečela.
Lidé se v rozhovoru nedokážou plně soustředit na více jak jedno zásadní téma. Pokud jim nabídnete zároveň dvě zcela odlišné myšlenky, nebudou umět obě dvě zpracovat se stejným nasazením, a proto na jedné z nich logicky poleví. Když budete přidávat další a další důležité body, dojde v určité fázi k „přetížení“ a člověk, se kterým komunikujete, se stane bezbranným.
Metoda odvádění pozornosti a přetěžování tedy spočívá v maximálním odvedení pozornosti od vašeho cíle a současném vytížení mozku druhého člověka tak, aby si nevšiml vaší přípravy na šach mat.
Představte si místnost. Čtyři stěny. U dvou z nich, naproti sobě, stojí dva lidé. Jeden se najednou proti tomu druhému rychle rozběhne a chce na něj zaútočit – říkejme mu agresor. Zkuste se nyní zamyslet nad tím, co všechno může ten druhý člověk udělat, aby agresora zastavil.
Tohle cvičení je zaměřeno na základy manipulace. Cílem bude dokázat přesvědčit druhého člověka, aby si ze dvou vámi nabízených karet v duchu vybral právě tu, kterou vy chcete. K tomu budeme používat nasměrování lidí na určitou kartu pomocí slovního doprovodu a také využívat typického chování lidí, které se budeme snažit maximálně kontrolovat.
Ještě, než se pustím do rozdělení komunikačních úrovní, je nutné zmínit jednu velmi důležitou věc. Nacházet se na nějaké určité nižší úrovni není hanba, méněcennost, a nemá to ani žádnou spojitost s vaší inteligencí. Jde pouze o zkušenosti, poznatky a o to, jak s nimi pracujete. Až se budete zkoušet zařadit, nepřeceňujte se. To, že umíte nějakou věc z vyšší úrovně, neznamená, že jí automaticky dosahujete.
Komunikaci nejčastěji používáme k naplnění svých vlastních cílů a lze s ní dosáhnout výsledků mnohem rychleji, efektivněji a laciněji, než bez ní. Platí, že čím lépe umíte komunikovat, tím je pro vás cesta k úspěchu snazší.
Rozhodl jsem se proto psát seriál o komunikaci a zaměřit se v něm hlavně na různé triky a postřehy, které vám umožní konverzaci řídit a mít její výsledek pod lepší kontrolou. Jednotlivé díly však nebudou doslovným návodem, ale donutí vás hlavně nad řešením přemýšlet – to, jak s informacemi potom naložíte, bude jen na vás.