Muzeum lásky

Muzeum lásky: 5. díl – změna je život

Když jsem se ráno probudil, nebylo mi zrovna nejlépe. Každá změna bolí, a i když jsem se do nové práce těšil, stále mi v hlavě ležela šéfová. Mám rád sex a s ní byl opravdu úžasný. Tu myšlenku jsem ale rychle zahnal a v polospánku začal připravovat ranní kávu, ve kterou jsem vkládal veškeré své ospalé naděje. Na stole ležela věc, kterou jsem tam skoro určitě včera nedal. Oranžová vizitka. Náhle jsem si vzpomněl na Zuzku a její ústa, která ne a ne se zavřít. Měl bych jí zavolat? Káva stydla a já přemýšlel.

Muzeum lásky: 4. díl – rozchod

Se šéfkou jsem to ukončil pár dní po našem milování v práci. V posteli byla sice učiněný zázrak, ale jinak se s ní nedalo o ničem bavit, kromě solária a aerobiku. A to se nedá poslouchat pořád. Vrchol všeho bylo, když jsme spolu byli na večeři a ona si četla jídelní lístek. Že si jezdila po písmenkách prstem, aby se neutopila na řádku, to bych ještě toleroval, ale proč se jí u toho, k čertu, ještě hýbaly rty? Uvědomil jsem si, že nemůžu být s ženskou, která je tak jednoduchá, že jí dělá potíže i čtení v duchu. Aspoň vím kvůli komu vznikly vtipy o hloupých blondýnách. Tahle by mohla být jejich maskot.

Po večeři jsme šli k ní domů, kde jsem si několikrát zopakoval, co mi s ní bude chybět, a pak jsem řekl sbohem a vypadl do studeného rána.

Muzeum lásky: 3. díl – šéfová na stole

Podle minulé ankety vyhrálo milování na stole, ale nebude to tak jednoduché, jak by se zdálo. Hlavní hrdina je jen člověk a občas moc přemýšlí.

Líbali jsme se a ona mi něžně rozepínala košili. V tom se ve mně něco zlomilo. Sakra, co to tu dělám? Celou dobu kolem mě šéfová chodí bez povšimnutí, když jsem něco potřeboval, tak na mě z vysoka kašlala a najednou, poslední den v práci, po mně takhle vystartuje. Něco tu prostě nehraje. Vstal jsem ze židle a jemně ji odstrčil. „Co se děje?“, zeptala se překvapeně. „Já nevím, jestli to chci, nevím, jestli je to správné.“, vysoukal jsem ze sebe. Připadal jsem si jako naivní pubertální dívenka, kterou chce její starší přítel dostat do postele a ona hledá výmluvu. Co to tu vlastně kecám? Holka jen ve spodním prádle mě tu svádí a já přemýšlím o hloupostech.

„To nemyslíš vážně! To chceš jako TEĎ odejít?“, křikla na mě, „Opovaž se!“ Zamířil jsem ke dveřím. „Vrať se srabe a okamžitě mi to udělej!“, zařvala hystericky. Vzal jsem za kliku…a bylo zamčeno. Hned mi to docvaklo, ta blonďatá mrcha snad myslela na všechno a zamknula. Ale kam mohla dát klíč?

Muzeum lásky: 2. díl – šéfová

Šéfka se vrátila s lahví Ballantinky a dvěma skleničkami s ledem, které postavila přede mě na stůl. Naplnila je až po okraj a pak se mi zahleděla do očí. „Tak na co budeme pít?“, zeptala se. „Na můj odchod, na dnešní den?“, navrhl jsem.

Chtěl jsem se s ní milovat, ale nechtěl jsem začít, protože se mi líbilo to její svádění. Byla dokonalá, tak sebejistá, tak nádherná. Přiťukli jsme si. Upila ze své skleničky a jemné krůpěje whisky se leskly na jejích rtech. Něžně si je olízla jazýčkem a přitom mě sledovala jako šelma, která číhá na svou oběť. Její pohled mě hypnotizoval. Vykouzlila další ze svých úžasných úsměvů, potom ladně obešla stůl a sedla si na něj, takže jsem měl její nádherné tělo přímo před sebou. Nebylo lehké se jí přitom stále dívat do očí a nekochat se její dokonalou postavou.

Muzeum lásky: 1. díl – šéfová

Postavy v povídce nemusí být zcela smyšlené, a tak není vyloučena jakákoliv podobnost.

Na poslední den v práci jsem se docela těšil. Těšil jsem se, až si udělám volný týden, než zase nastoupím jinam. Hlavně mě to tu už nebavilo.

Jakmile jsem dorazil do kanceláře a pustil počítač, tak přiběhla šéfová. Je to taková mladá blonďatá kočička, která ovšem nic neumí. Neustále se zamyká v kanceláři a nikdo neví, co tam dělá. Ale postavičku má moc pěknou. Na něco takového by měl být zbrojní pas.

Stála ve dveřích v minisukni, která odhalovala její nádherné dlouhé nohy, a v krátkém obtaženém tričku, zdůrazňujícím pevná prsa. „Udělala jsem ti kávičku.“, povídá, „Dáš si?“ V životě tak milá nebyla a už vůbec ne takhle oblečená. Navíc v zimě. Poděkoval jsem, ale odmítl a tvářil se, že mám moc práce. Ani jsme moc nelhal, musel jsem dodělat nějaké věci, aby ten, kdo přijde po mně, moc nenadával. Šéfová nasadila výraz naprostého pochopení a soucitu a  odcupitala na svých laních nožkách do své kanceláře.