Jen tak

V čem tkví krása člověka?

V pátek ráno jsem stál na zastávce autobusu a krátil si dlouhý čas pozorováním lidí okolo sebe. Po chvíli jsem si všiml starší paní, která bezradně pobíhala kolem, jakoby něco hledala. A protože to evidentně nebyla schopna sama nalézt, namířila si to přímo k zastávce, aby tam někoho požádala o radu.

Záhada mizejících ponožek

V životě existuje plno záhad. Únosy mimozemšťanů, ženská logika, kam opravdu jdou naše daně, pyramidy, ježek v kleci, a další. Ale troufám si říct, že jednou z největších, je prapodivné mizení ponožek. Aspoň teda pro mě.

Líbací „hurá“ akce

Nemáte na prvního máje koho políbit? Cítíte se sami a vadí vám to? No tak využijte skvělé šance. Prvního května to vypukne!

Je to jednoduché, stačí někde urvat větvičku kvetoucí třešně (s citem), strčit do kapsy a vyrazit do města na čekanou. Jakmile uvidíte pěknou slečnu, hned za ní můžete přijít a s větvičkou nad hlavou ji lákat k polibku. Vždyť v tento den je to skoro povinnost!

Úžasný pohled na svět

Nedávno jsem stál ve městě blízko přechodu pro chodce a čekal na kamaráda. Z nudy jsem pozoroval lidi okolo sebe. Na protějším chodníku jsem si všiml slepce, mladého kluka, kterého prozradila bílá hůl a tmavé brýle. Vypadal, jakoby na někoho taky čekal.

Čeho se bojí děti

Dopoledne jsem seděl na zastávce a čekal na autobus. Ve sluchátkách mi hráli Kabáti a já si v klidu přemýšlel o svých věcech. Po chvíli přišlo malé dítě a začalo přímo vedle mě pětikorunou klepat na sklo zastávky. Příšerný zvuk, jaký vydává kovová mince dopadající na skleněnou tabuli, mi už po několikátém ťuknutí rozhodil moje myšlenky tak, jako když na poklidnou hladinu rybníka hodíte hrst kamenů. Sakra, jak někdo může vydržet, mít takové malé dítě doma?

Zamyšlení nad svatým Valentýnem

Nemám rád svátek zamilovaných. Přijde mi strašně umělý. Už měsíc dopředu se za každou výkladní skříní skví upozornění na 14. únor, aby lidé nezapomněli sáhnout do svých peněženek a něco své lásce koupit. Vždyť když už se dnes vydělává na všem možném, proč nezkusit vydělat třeba i na zamilovaných lidech.

Žebrák a rolničky

Dneska si tak v klidu stojím na zastávce autobusu a najednou před sebou zahlédnu klasického otrapu, který žebrá peníze. Chodí od člověka k člověku a prosí o dvacku. Nikdo se nad ním však nechce zželet a tak došel až ke mně.

Fulghum je utahovák

Slovo samo o sobě nic neznamená. Je to jen shluk písmen. Ale dejte mu význam a máte v rukou silnou zbraň. Se slovy se dá hrát a apelovat s nimi na fantazii čtenáře. Proto jsou slova mocná.

Jenže vybrat to správné slovo není jednoduché. Zatím jsem nenašel vhodná slova pro pojmenování pánského a dámského přirození tak, aby to nebylo směšné a vystihovalo to podstatu. Jistě, slov existuje spousta. Například penis a vagína. Jenže to jsou slova tak děsně sterilní, že vám z toho přeběhne mráz po zádech a zmizí chuť na sex. Kromě těchto dvou výrazů existují i desítky dalších. Jenže polovina je vulgární a ta druhá směšná.

Hlasová schránka

Zapnutá hlasová schránka mě vždycky příšerně naštve. Potřebuji někomu zavolat, vytočím číslo a ihned, bez varování, se dostávám na záznamník. Peníze jsou odečteny a já nic nevyřešil ani nevyřeším. Zbytečně vyhozené peníze.

Osobně nedokážu pochopit, proč nejsem dopředu zadarmo upozorněn, že se dostanu do hlasové schránky. Třeba jiným tónem, nebo hlášením. Mohl bych se tak svobodně rozhodnout jestli zavěsím, nebo odvykládám pár hloupostí do záznamu. Vlastně to pochopit dokážu, operátoři by přišli o spoustu peněz, které tímto vytáhnou z naštvaných lidí. Kdybych stejné peníze zahodil třeba do kanálu, bylo by to mnohem lepší. Bylo by to totiž moje vlastní rozhodnutí.

Tři facky aneb chlapský element

Pamatuji si na tři facky, které změnily můj život. Jsem moc rád, že ho změnily k lepšímu a jsem za ně velmi vděčný.

Hodný blbec

„A buď na maminku hodný,“ říkala babička malému chlapci.

„Buď ve škole hodný,“ říkala mu často maminka.

„Na děvčata musíš být hodný,“ říkala mu ve škole paní učitelka.

„Buď na mě hodný,“ říkala mu kamarádka s kterou si hrál.

Trest smrti

Existuje jedna malilinkatá věc, která mi pije krev a dokáže mě rozpálit do běla tak, že zoufale křičím a sprostě nadávám. Vlastně to není věc, je to malý tvoreček mající pár milimetrů. Lítající bastard, který vám krade jednu z nejcennějších věcí jakou máte. Ničí vám totiž klidný spánek.

Viděl jsem živou anorektičku

Někdy si tak přemýšlím, co všechno nás vede k tomu, abychom si ubližovali. Jako třeba dneska. Stojím ve frontě v hypermarketu u pokladny a přede mnou je matka s dcerou, na které by si mohli medici zopakovat všechny kosti v těle. Prostě živá kostra. Propadlé oči bez jiskry, prsa jako dvě uschlé rozinky na roštu. Zadek žádný, zlomená párátka místo rukou a nohou. Otřesný pohled na takového člověka mi na chvilku připomněl záběry z koncentračních táborů. Přesto jsem si uměl představit, že ta holka bývávala pěkná. Tvář té dívky kdysi určitě dokázala zvát k pohlazení i políbení, než ji její vlastní vůle přeměnila v lebku potaženou kůží.

Kam směřujeme?

Omlouvám se, že dnešní úvaha nebude o ženách a ani o mužích. Nebude se v ní objevovat anální sex, svázané lačné blondýnky, rudá tanga ani jiné spodní prádlo. Bude prostě jen tak, o životě a hlavně o tom, jak se všechno kolem nás mění a jen proto, že jsme dostatečně mladí a přizpůsobiví, dokážeme na to všechno reagovat. Ale jak dlouho to vydržíme?